FOMO v číslech: Jak zkrotit strach z ušlé příležitosti pomocí chladné matematiky

Představte si nedělní večer. Projíždíte diskusní fóra nebo finanční zprávy a všude narážíte na stejné téma. Akcie technologického miláčka vyletěly za poslední měsíc o desítky procent nahoru. V komentářích se lidé chlubí rychlými zisky a plánují, kam pojedou na dovolenou.

V tu chvíli se ve vás probudí zvláštní, fyzicky nepříjemný pocit v žaludku. Směsice závisti, úzkosti a pocitu, že vám ujíždí vlak, který už nikdy neuvidíte. V hlavě se okamžitě spouští chemická reakce. Amygdala křičí: „Kupuj, než to vyroste o dalších sto procent!“ a racionální uvažování balí kufry. Vítejte ve spárech FOMO (Fear of Missing Out neboli strachu z promeškání).

Jako kvantitativní analytik se na emoce dívám přes optiku pravděpodobnosti a statistiky. FOMO totiž není nic jiného než špatně vyřešená matematická rovnice, kde přeceňujeme pravděpodobnost dalšího růstu a ignorujeme zákon regrese k průměru.

Proč nás evoluce nutí skákat do rozjetého vlaku?

Chování, které nás na moderní burze přivádí na buben, bylo pro naše předky otázkou přežití. Když členové kmene běželi jedním směrem, bylo evolučně výhodné běžet s nimi. Pravděpodobně totiž utíkali před šavlizubým tygrem nebo objevili strom plný zralého ovoce. Otálet a analyzovat situaci znamenalo buď skončit jako svačina, nebo hladovět.

Na finančních trzích je ale tato heuristika zkázonosná. Když běží všichni, cena už je dávno nahoře. Na burze totiž neplatí, že bezpečí je v davu. Naopak – dav je většinou ten, kdo nakupuje nejdražší lístky na Titanik.

Anatomie zeleného šílenství: Co říkají data?

Když aktivum zažívá parabolický růst, lidská psychika má tendenci extrapolovat lineární trend do nekonečna. Pokud ale analyzujeme historická data, zjistíme, že extrémní cenové pohyby mají jasně definované limity.

Podívejme se na statistiku. Pokud se cena akcie odchýlí od svého 50denního klouzavého prům